English version„povídání s Bedřichem Tylšarem“
napsal Zdeněk Divoký
Sedíme v útulné kavárně v Praze na Smíchově a povídáme si s Bedřichem Tylšarem (1939), českým hornistou a pedagogem, který společně se svým bratrem Zdeňkem (1945–2006) vystupoval v sólovém koncertním duu mezi lety 1965–2000 na významných pódiích Evropy i v zámoří a jako pedagog vychoval několik generací českých hráčů na lesní roh.
Výčet jím iniciovaných a nahraných dvojkoncertů pro lesní rohy (LP a CD) je mimořádný a i v dnešní době unikátní. Jeho a bratrovou péčí se do té doby málo známá díla českých klasických autorů (Rosetti, Fiala, Rejcha, Pokorny, etc.) ale také díla zásadních jmen ve vývoji evropské hudby (Telemann, Vivaldi, L. Mozart, J. Haydn) dostala do širšího povědomí.
Vzpomínám si, že jsem při studiích v Brně někdy kolem 1973 poslouchal v bytě svého kamaráda hornisty na starém gramofonu desky a dostala se mi do ruky první nahrávka bratrů Tylšarů pro Supraphon (Czech label) s dvojkoncerty Vivaldiho, Telemanna a Haydna. Jako studenta konzervatoře mě tato nahrávka doslova „uhranula“. Lehkost a samozřejmost s jakou Zdeněk Tylšar hrál corno primo i pohyblivost a zřetelnost partů corno secondo (Bedřich) se spojila do lahodného fenoménu hornového dvojhlasu.
Ve skrytu bylo rozhodnuto: chtěl jsem se tomuto ideálu přiblížit a interprety, kteří v té době působili v Praze v České filharmonii, blíže poznat a hlavně – naučit se pořádně hrát na lesní roh.
Dnes si ale povídáme a já se ptám:
ZD: „Rozumím tomu, že jako dva bratři hrající na stejné nástroje a studující u stejného pedagoga (prof. František Šolc – Janáček Music Akademie Brno) a později hrající v orchestru České filharmonie v Praze se toto spojení nabízí, jak a proč jste ale začali s dvojkoncerty?“
BT: „Někdy kolem 1962 jsem byl v Belgii a navštívil v Bruselu obchod s hudebninami. Mimo noty zde měli také oddělení na poslech různých desek. Najednou jsem uslyšel hornový dvojhlas – myslím, že to byl Haydn. Už nevím, kdo byli interpreti, ale bylo to krásné. Napadlo mě, že tyto dva nástroje jdou svou bohatostí alikvotních (harmonických) tónů ideálně dohromady a že by se na tom dalo „stavět“. Pomalu jsem začal pátrat v archívech v Československu i v zahraničí, navázal kontakty s řadou kolegů (např. Edmond Leloir) a dával dohromady notový materiál. Ukázalo se, že celé 18. stol. bylo v tomto žánru velmi plodné a bohaté. První vystoupení s bratrem bylo 1964 v Olomouci a hráli jsme dvojkoncert A. Rosettiho Es dur.“
ZD: „Party dvojkoncertů barokního a klasického období jsou někdy technicky mimořádně náročné. Uvážíme-li, že byly prováděny na přirozené a invenční rohy, je jasné, že interpreti té doby museli být na vysoké úrovni“
BT: “Ano, ať už to byli reprezentanti barokního „clarino style“ v Drážďanech, hornisté Houdek a Hampel nebo později duo Palsa a Thürrschmid nebo Nagel a Zwierzina ve Wallersteinu – jejich umění bylo nepochybně pro skladatele vynikající inspirací“.
ZD:“ V této souvislosti bych rád připomněl ještě jednoho raně klasického českého skladatele, který působil v druhé pol. 18. stol. v Itálii, je to Josef Mysliveček (Mysliweczek; 1737–1781). Ten sice žádný hornový dvojkoncert nenapsal, ale jiskřivá Aria in Dis pro koloraturní soprán, lesní roh a orchestr je příkladem dobové virtuozity. Nedávno jsem v Praze shlédl nový český film „IL BOEMO“ o životě tohoto skladatele a tato árie z opery Bellerofonte je tam citována. Myslivečkova hudba oscilující mezi barokní vznešeností a klasickou rozverností je hluboce krásná“.
BT: “Souhlasím. Mysliveček byl v kompozici žákem Františka V. Habermanna (1706–1783), což byl ve své době skladatel evropského formátu. Party horenkoncipoval ve stylu německého baroka-podobně jako Bach, Händel nebo Zelenka. Mysliveček tento styl převzal a naplnil ho vlastní invencí.“
ZD: “Když se dívám na staré fotografie z vašich prvních koncertů, vidím na portrétu (cca1970), že jste v této době s bratrem hráli na lesní rohy Alexander 103, to ale nebylo v té době v tehdejším Československu obvyklé, že?“
BT: „To jistě ne. Poválečná generace hornistů v České filharmonii hrála na nástroje Knopf, Kruspe nebo Josef Lídl. Já jsem měl to štěstí, že jsem se během svého působení v Německu (2 roky jako sólohornista Münchener Philharmoniker 1967–69) poznal osobně s panem Antonem Alexanderem, tehdejším šéfem firmy v Mainzu. Na tyto nástroje (A 103) jsme potom s bratrem začali hrát. Pan Alexander často jezdil na naše koncerty po celém Německu. Tohoto přátelství si dodnes velmi vážím“.
ZD: “Ještě bych rád vzpomněl tvého bratra Zdeňka, po jehož boku jsem hrál více než 30let v České filharmonii. Byl pro mě vzorem talentu, energie a muzikality. V době mého příchodu do filharmonie (1979) hrál sólohornu a já jsem nastoupil na pozici 3. horny. V té době (mezi1970 – 2000) byl velký boom nahrávání desek, ať už to byly LP nebo později CD. To byl celosvětový trend, počet nahrávacích společností té doby byl ohromující. Nahrávali jsme téměř všechno: komplety Mahlera, Dvořáka, instrumentální koncerty, komplety oper. V té době bylo ve filharmonii běžné, že jsme na pódiu seděli 7 hodin denně: dopoledne orchestr 3 a půl hod. zkoušel, odpoledne bylo nahrávání. Často byla nahrávací frekvence také v den koncertu, které byly 3 v týdnu, často také v sobotu. Zdeněk Tylšar toto vše odehrál bez asistenta a tzv. střídače, prostě vždycky hrál všechno výhradně sám. Samozřejmě kromě orchestru měl ještě mnoho vlastních sólových projektů, dvojkoncerty, hrál v komorních ansámblech. Bez nadsázky mohu říci, že po těch 40let kariéry hrál doslova od rána do večera“.
BT: „Ano je tomu skutečně tak. Často jsem za něj musel řešit „administrativu“, když se mu více projektů anebo třeba zahraničních cest sešlo v jednom termínu“
ZD: „Děkuji za rozhovor a přeju vše dobré“
